Zprávy z oblastí postižených hladomorem
Náš kolega z Diecézní charity ostravsko-opavské Filip Habrman, vedoucí střediska sociální aktivizace Horizont, se právě v těchto dnech účastní mise OSN v Somálsku. Jeho hlavním úkolem je koordinace všech činností, které souvisí s nerušeným poskytováním zdravotní pomoci lidem v nouzi, kteří jsou postiženi hladomorem, a jejich zdravotní stav vyžaduje lékařskou pomoc. I přesto, že je Filip zkušeným humanitárním pracovníkem a s organizací OSN spolupracuje již několik let, situace v Somálsku je nyní i pro zkušeného pracovníka nesmírně těžká.
Z krátkých zpráv, které Filip z postižené oblasti zasílá, jsem se rozhodla vytvořit jakýsi malý deník, protože je důležité, aby se informace šířily. Aby alespoň z části napomohly k vytvoření obrazu tamní reality pro nezasvěcené lidi a aby tak možná i přispěly k budoucímu řešení situace.
Nerad bych zmiňoval činnost OSN a aktivity spjaté s naší misí zde v Somálsku, jelikož si myslím, že je tato činnost již dostatečně medializovaná a známá. Dle mého názoru je však potřeba malinko popsat každodenní život lidí v nevelké části Somálska, kde pomáháme, tak, aby si i lidé, kteří žijí na opačném konci světa, dokázali představit nynější situaci.
Již před mým odjezdem do Somálska jsem cítil, že tato mise bude naprosto odlišná od ostatních misí, v kterých jsem kdy působil. Jsem si plně vědom, že prioritním úkolem našich misí je zdravotní pomoc, ale to co máme možnost spatřit zde - i mimo náš hlavní pracovní úkol, je naprosto nepochopitelné. Obyvatelé v zemi (v podstatě se dá použít termín v celé zemi) prožívají hladomor, který nebyl po dlouhá léta humanitárními organizacemi spatřen. Přemýšlím v podstatě každou minutou, jak k tomuto mohlo dojít a svět se zajímá až nyní?!
Nemyslete si, mám přehled o mnohých historických, politických i mocenských důvodech, proč humanitární organizace, ve většině případů působících na hranicích se Somálskem, nebyly po dlouhá léta vpuštěny do země. Na druhou stanu jsem si jist, že mohla být v mnoha ohledech situace, která postupně vyeskalovala v krizový stav, monitorována podrobněji a to i přes zákazy místních vojenských spolků a organizací.
Každodenně mám možnost střetnout se s místními vojenskými spolky a žádat o povolení k přejezdu či domlouvat humanitární zásilky přímo v nejhůře postižených oblastech. Tito lidé (somálští vojáci) mi stále říkají a ptají se: „Proč se svět zajímá až nyní a nebyl aktivně zapojen v letech dřívějších?“ Moc nad tím přemýšlím a odpovědi se mi ne a ne dostat. Odpovědi je pravděpodobně nutné hledat mezi představiteli států EU nebo USA.
Je těžké vidět lidi, kteří trpí neuvěřitelnými bolestmi, vidět děti, které nemají ani kousek chleba do úst. Mise, v níž působím, cítí beznaděj, jelikož denně jsme schopni pomoci v našich nemocnicích pouze malému téměř zanedbatelnému procentu lidí a dalších X miliónu lidí trpí… a čas stále plyne se stejně syrovou příchutí.
Filip Habrman
