DIECÉZNÍ CHARITA OSTRAVSKO-OPAVSKÁ

Osobně přišel popřát mnoho štěstí a dalších úspěchů i ředitel Diecézní charity Lukáš Curylo v doprovodu své zástupkyně Kristiny Stoszkové. Přátelské setkání se posléze proměnilo v pracovní schůzku, kde se probíraly nezbytnosti spojené s předáváním kompetencí. Pan Černý byl taktéž ujištěn o možnosti spolupráce s Diecézní charitou a s její podporou, kterou může využívat a to zejména v počátcích svého působení.

Paní Pešková působila v Charitě Krnov bezmála 3 roky a za tu dobu provedla tamní Charitu mnohými změnami, rekonstrukcemi a poměrně bouřlivým vývojem. Paní ředitelka nám poskytla krátký rozhovor, který oplývá pracovními a životními zkušenostmi, které mohou být inspirací i ostatním charitním pracovníkům.

Rozhovor s paní Marií Peškovou

Jak byste shrnula svými slovy Vaše působení v Charitě Krnov? Co se Vám podařilo či naopak nepodařilo udělat?
Co považuji jednoznačně za svůj úspěch je to, že se mi podařilo opravit tento dům, kde sídlí Charita Krnov a zřídit zde i novou sociální službu Denní stacionář. To si myslím, že je naplnění té myšlenky, která se zde objevila už někdy v roce 1994. Tato myšlenka pracovala s představou, že se tyto prostory, které byly leta nevyužity, přemění na denní stacionář pro seniory. To se nám povedlo a stacionář jsme slavnostně otevřeli 5. května letošního roku.

Jak okolí přijalo novou službu, která nemusí být mezi veřejností tolik známá?
Mnozí sice pochybují, že bude služba kapacitně naplněna. Nicméně já si myslím, že je to sociální služba velmi důležitá zejména pro tuto oblast. Je to jediný stacionář na okrese Bruntál a myslím si, že bude do budoucna tato služba hojně využívána i vzhledem k tomu, jaká je nyní politika státu vůči seniorům a lidem se zdravotním postižením. Ukazuje se, že je o ni opravdu zájem. Tento druh služby se musí více dostat do povědomí lidí, že ji můžou využívat, jelikož zde pořád chodí lidé a ptají se, zda je služba vhodná zrovna pro ně, zda budou splňovat podmínky pro přijetí, zda bude služba vyhovovat blízkému. Takže lidé si tuto službu chodí i jen vyzkoušet, aby vůbec zjistili, jaké jsou naše možnosti, jejich možnosti a zda by byli oni či jejich blízcí spokojeni v takovémto prostředí. Považuji za nutné neustále se rozvíjet, nestrnout pouze na jednom místě, ale pořád na sobě pracovat.

Co bylo nejtěžší prosadit či zavést po dobu Vašeho působení?
Nejtěžší pro mě bylo prolomit pověst Charity vůči městu. Navázat komunikaci a otevřít dveře spolupráci. Tento krok je nezbytně nutný k tomu, aby Charita mohla působit, protože bez spolupráce s obcí by to šlo jen velmi těžko. Cílem není válčit, ale navázat na společné zájmy a tím je pomáhat občanům. Je to však mnohdy velmi složité i z toho důvodu, že se zastupitelstvo obměňuje, přicházejí noví lidé a vy je musíte znovu informovat, vysvětlovat a začínat zase od začátku.

Co Vám působení v Charitě dalo? Nebo co Vás to třeba naučilo?
Člověk se má učit a poznávat nové věci vlastně až do smrti, i když je to někdy pořád dokolečka. Za největší poznání považuji poznání obrovské obětavosti všech pracovníků Charity vůči klientům, kterým jsou naše služby poskytovány. Myslím si, že je tady opravdu dobrý kolektiv zaměstnanců, ale nikdy nic není stoprocentní a věřím, že se dá neustále něco zlepšovat. Je to taky složité vybudovat dobrý tým, což chce svůj čas. Takže to si myslím, že bude taky na novém panu řediteli, aby v tom pokračoval a šel si za tím cílem - vybudovat kvalitní a spolehlivý tým pracovníků.

Co byste poradila novému panu řediteli teď, když můžete čerpat ze svých vlastních zkušeností?
Co bych mu mohla poradit? Aby všechno tady bral s láskou. Aby Charitu vnímal jako „svoje dílo“, protože s Charitou musíte žít, musíte ji brát takovou jaká je a když tam není snaha a láska vůči bližním, zaměstnancům, klientům, tak to tu člověk nezvládne. Mnohdy se tady dostáváte do takových situací, že vám tady příjdou různí klienti, kteří mohou vaši pomoc zneužít a stejně je tady máte druhý den znovu se stejným požadavkem a žádostí o pomoc. Tyhle situace chtějí obrovskou obětavost. Na jednu stranu je to ubíjející, protože se setkáváte s lidmi, kteří mají mnohdy smutné osudy, dostali se třeba až na dno svých sil a vy je i v této chvíli musíte vnímat jako lidi, kteří mají svá práva, mají stále právo na vaši pomoc. Pokud klienti někdy odmítají pomoc tak, aby to nebyla jen chvilková úleva, ale aby ta pomoc dle vašeho měřítka měla dlouhodobě smysl, tak pak je to neskutečně těžké je brát jako rovnocenné partnery, kteří mají právo na pomoc, kteří jsou potřební a stále jsou kompetentní sami k tomu, aby si pomohli oni sami.
Na druhou stranu je zde spousta radosti, když některým klientům a jejich blízkým pomůžete. Když vidíte ten úsměv lidí, kterým poskytnete pomoc, a oni jsou spokojení a slyšíte, že se ta jejich spokojenost projevuje i v jejich osobním životě, tak to potom máte radost taky. A vy si uvědomíte, že ti lidé tu Charitu prostě potřebují. A budou i nadále. Možná čím dál tím víc.

Děkujeme paní Peškové za rozhovor a přejeme jí klid a požehnání do dalších dnů.