DIECÉZNÍ CHARITA OSTRAVSKO-OPAVSKÁ

Úvod - pouť charit

Konáte dnes svou pouť. A to je dobře hned z několika důvodů. Je to příležitost k vzájemnému setkání. Vyjadřujete, že charita patří k životu církve, a v tomto společenství chcete prožít blízkost Pánu a jeho Matce Marii. V neposlední řadě si chcete uvědomit, že také charita putuje, je na cestě, tedy v určitém procesu, kterému by neměl chybět směr a cíl. Jak v souvislosti s cílem nevzpomenout Pavlovo: Láska nikdy nezanikne (1 Kor 13,8), víra i naděje se jednou naplní, co zůstává, je láska. Vaše činnost, jak je to zřejmé už z názvu caritas, se dotýká věčných hodnot. A to je velká věc. To je dobrý směr, ale vy sami víte, že také velmi náročný, který nestačí udržet jedinec, byť sebevýše postavený, ale snažit se musí všichni.

Charita také ukazuje živou víru církve. Apoštol Jakub přece říká (Jak 2,17), že víra je bez skutků mrtvá, a skutky charity jsou za 20 let v naší společnosti nepřehlédnutelné. Za to vám všem patří dík. A nezáleží na tom, zda si to v denním nasazení uvědomujete či nikoliv.

 

Služba charity je součástí poslání církve – projev lásky církevní komunitou

Na druhou stranu služba charity je sice významným, ale přece jen dílem služby církve, je součástí jejího poslání. Vedle služby chudým a potřebným (diakonia), je tu také služba hlásání a vysluhovaní svátostí (liturgia a martýria)). Kardinál Robert Sarah, předseda papežské rady Cor Unum, tuto spojitost vyjadřuje slovy: Charita musí být aktivní v rámci poslání celé církve a nikoli mimo ni. „Kdyby Charita nebyla nástrojem a výrazem tohoto poslání, neměla by důvod existovat.“ [1]  

Podstata charity je v lásce, kterou projevuje církevní komunita.[2] Od úrovně farnosti, přes diecéze a jednotlivé země až k celé církvi – Caritas Internationalis. Tento komunitní rozměr dokládá život křesťanů od prvopočátků církve, např.

·        společná starost o chudé spojená se slavením eucharistie,

·        vzájemné dělení se majetkem,

·        volba prvních sedmi jáhnů - první projev potřeby organizování služby

·        sbírky organizované Pavlem

·        rozvoj služby v dalších staletích (Jáhen Vavřinec)

 

Čím se liší charita od jiných dobročinných organizací?

My víme, že dnes vedle charity existují i jiné dobročinné organizace. I ony vyrostly jako odpověď na potřebu služby a jistě dělají mnoho užitečného. Čím se od nich liší charita? Právě oním základem, účastí na poslání církve, něčím, co ji přesahuje, vyšším dobrem, které ve službě lidskosti nabízí. Papež Benedikt XVI. O tom říká:

„Pro nás, křesťany, je vlastním zdrojem milosrdné lásky Bůh. Charita tedy není chápána jako pouhá obecná dobročinnost, ale jako dávání sebe sama, dokonce až k oběti života za druhé po vzoru Ježíše Krista. Církev pokračuje v Kristově zachraňujícím poslání v čase a prostoru. Chce přijít ke každé lidské bytosti, vedena přesvědčením, že každý jednotlivec má vědět, že nic nás nemůže odloučit od lásky Kristovy.“ [3]

 

Naplňovat charakter služby charity je náročný úkol – potřeba formace srdce

Teď se trochu obávám, že si někteří řeknete: „Raději pracovat v nějaké ‚normální‛ organizaci“. Dá se to zvládnout? Je možné dobře sloužit a myslet ještě na ono víc? Vždyť to vyžaduje kolikrát nasazení nejen vlastní odbornosti, ale také vlastní víry a srdce. Podle Deus Caritas est [4]ve službě charity jsou potřeba dvě roviny. Na prvním místě odbornost charitních pracovníků, aby péče a činnost charity měla patřičnou kvalitu a úroveň. Ale ta sama nestačí. Jde o službu lidem, kteří nepotřebují jen perfektně zvládnutou péči, ale především projev lidskosti, pozorné a chápavé srdce. Nejde o to do lidí vtloukat víru, ale prokazovat lásku. Služba, která nedbá srdce je pohaněním lásky, je pohaněním Boha i člověka. Je to pokus, jak si vystačit bez Boha.[5] Charitní pracovník potřebuje proto nejen růst odbornosti, ale také formaci srdce. K tomu chci předložit několik myšlenek.

 

Charita je službou lásky – lásky „v ponížení“

Takovou nás miluje Bůh. V listě Filipanům v 2. kapitole máme o tom nádherný hymnus: Nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, sám sebe se zřekl – ponížil se … (srov. Fil 2, 6n). Vzpomeňme, jak Ježíš ve večeřadle umývá apoštolům nohy. Oni se hádali, kdo má mít významnější místo u stolu. Chápete, co jsem vám učinil? říká Ježíš (Jan 13,12). Ježíš miluje láskou, která nehledí na sebe. Staví se na poslední místo.

Nic nás nemotivuje a neosvobozuje tak, jako když nás někdo miluje touto láskou. Když se nestaví nad nás, nepovyšuje se, ale přijímá nás takové, jací jsme. Po takové lásce touží každá lidská bytost, protože  takovou láskou jsme byli stvořeni.

Ježíš učedníky převyšoval ve všem. Byl jejich Mistrem a Pánem. Pracovník charity možná také v ledasčems převyšuje bližního, jemuž slouží – zdravím, intelektem, odborností, schopností, postavením … Jestliže já, Váš Mistr a Pán …. máte i vy tak jeden druhému činit ... Chápete?

 

Zůstaňte v mé lásce

Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje, praví Pán. A kde jsem já, tam bude i můj služebník. (Jan 12,26) Nejde jen o vyhledávání dobročinnosti, ale o následování Ježíšovy lásky, která nemyslí, jak vyzdvihnout sebe, ale která hledá, jak pozvednout druhého. Zůstaňte v mé lásce, volá Ježíš (Jan 15,9). Kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jinak hrozí, že si najdeme vlastní pozici služby. V jisté parafrázi můžeme říci: Milovat ty, kdo mne uspokojují. Což to nedělají i pohané?

 

Umět milovat touto láskou v ponížení (sebeponížení) znamená

·        Učinit každého se vším, co k němu patří, hodným své lásky

·        Zříci se vlastních problémů ve prospěch problémů bližního

·        Přijmout jeho bolest a slabost za svou

·        Vnímat projevy jeho světa bez srovnávání s vlastním a bez odsouzení

·        Nově oceňovat jeho život a pozvedat jeho důstojnost

·        Nebojovat s druhým, nepodřizovat si ho, ale zachraňovat zbytky dobra a otevírat nový prostor naděje

·        Nestavět na úspěchu, ale výsledek přenechávat Pánu

To je věc jistě velmi náročná a bez Boží pomoci se neobejde. Ale říká-li Ježíš, kde jsem já, tam bude i můj služebník, platí jistě i to, že v naší pokorné službě je On s námi. K takové lásce také sami zrajeme.

 

Láska v ponížení má tendenci projevovat se milosrdenstvím, sobectví soudem

Láska v ponížení má tendenci projevovat se milosrdenstvím (Ježíš nepřišel hříšníky zahubit, ale zachránit), láska, která je sebeláskou směřující vzhůru, k postavení, vlivu či zvládnutí druhého, má tendenci projevovat se odsuzováním (Farizej – díky Bože že nejsem jako támhle ten celník).

 

Starší bratr marnotratného syna

Vzpomeňme na staršího bratra marnotratného syna[6] – kolik odsouzení má pro svého navrátivšího se bratra – ani ho bratrem nenazývá – tenhle tvůj syn, říká Otci – prohýřil jmění s děvkami…  Otec se dívá jinak – nevidí ztracený majetek, ale vidí zachráněné lidství toho, který je stále jeho synem – byl mrtev a je zase živ, byl ztracen a je nalezen (Lk 15,32) -  svým milosrdenstvím jej znovu oceňuje, dobývá z nánosu hříchů k nové důstojnosti. Kolik ubohých lidí – tělesně i duševně je dnes ztraceno v životě. V morálním marasmu, v názorech světa – potřebujeme být hnuti soucitem, nalézt jejich lidství (také jeho Otcem je Bůh), zbytky dobra, co v nich zůstávají, onen návrat, možná ještě nevyprovokovaný. Otec to udělal velkoryse – zahrnul syna hostinou, poctou. Chceme-li získat člověka, nesmí nám chybět podobná velkorysost – která je ztrátou sebe, svého náhledu spravedlnosti: vždyť si za to sám může! Ale není to už opět soud?

 

Marie a Marta – jedno je potřeba

Nebo vezměme Martu a Marii – Pane, nezáleží ti, že mne nechala obsluhovat samotnou? (Lk 10,40) Marta je jistě dobrou hostitelkou. A určitě mnohokrát dobře pohostila Ježíše ve svém domě. Ale chce být takovou v každém okamžiku. Vidí svou roli a v té chvílí ztrácí cit pro potřebu okamžiku. Nepostřehne záblesk lepšího údělu, který se naskýtá. Údělu, ve kterém se pojí naše činnost s tím, co nabízí Ježíš. Naznačuje to Martě: Jen jedno je potřeba (Lk 10,42). Ale ty si děláš mnoho starostí, tvá činnost se zbytečně tříští a způsobuje ti mnoho námahy, které není třeba. Rozpoznat ono jednoje současně zdrojem síly, protože tehdy jsme nejvíce sjednoceni s Kristovou láskou, on koná skrze nás a to nás samé posiluje. Nacházet ten nejlepší úděl přítomného okamžiku znamená vědět, kdy mluvit a kdy naslouchat; kdy zůstat a kdy odejít; kdy těšit a kdy napomenout, kdy se nasadit a kdy odpočinout … Rozpoznat také ty situace, kdy v druhém k nám mluví Bůh, kdy slouží on nám a ne my jemu. A naopak, kdy a čím my sami se druhému stáváme příležitostí dotknout se Boží lásky.

Samozřejmě se takové okamžiky nedějí každý den. Období mezi nimi je zkouškou naší vytrvalosti, obdobím, kdy se učíme hledat i vytrvat. Je to potřebné, abychom rozuměli lidství druhého člověka a byli připraveni pro Boží jednání.

 

Jidáš a Chudé máte mezi sebou vždycky

Poslední přiklad je poznámka Jidáše, když Marie rozbila v domě v Betánii alabastrovou nádobku s drahým olejem a pomazala Ježíšovi nohy: Proč se ten olej neprodal za tři sta denárů a nedalo se to chudým?(Jan 12,5) Ježíšova odpověď zní: Nech ji, ať jej uchová pro den mého pohřbu (12,7). A dodává: Vždyť chudé máte mezi sebou vždycky, ale mne vždycky nemáte (12,8). Ano, Ježíš je v tu chvíli jako člověk ten nejchudší. Touží po projevu lásky. Maria tuší jeho opuštěnost a samotu před jeho utrpením. Jidáš ne. Je citlivý pouze na své věci. Jan píše, že to řekl proto, že byl zloděj. Viděl v tom pouhou marnotratnost.

Chudé máte mezi sebou vždycky, mne však vždycky nemáte. V službě chudým máme vidět službu Kristu. A služba Kristu se stává podílem na jeho poslání. Kéž se to neztrácí ze zřetele. Abychom nebyli plni nadšení pro dobročinnost (chudé máte vždycky), ale Kristus se tím stával ještě více opomíjeným. Kardinál Martino v roce 2007 na zasedání Caritas Internationalis řekl: Pravý způsob, jak sloužit chudým, není v tom, že budeme vycházet z chudoby v sociologickém smyslu, ale že našim východiskem bude chudobný Kristus.[7] V tom se ukazuje jedinečnost křesťanství, které vidí v druhém Krista. Pak by mohla přijít vhod kdejaká povodeň či tsunami, jako příležitost zviditelnit svou činnost, ale nedotklo by se nás utrpení druhých, ve kterých trpí Kristus, a nevzbudilo lásku, která vede nejen k pomoci, ale také k polepšení vlastního života – k větší lásce k Bohu.

 

Služba v charitě má svá úskalí a nároky.

Sami asi o tom víte své. V sociálních službách se obecně hovoří o syndromu vyhoření. Já v tom smyslu nejsem odborník, to možná leckdo z vás je na tom lépe. Chci jen nabídnout několik podnětů.

 

Nežít jen nadšením.

Nadšení musí v určitě formě na začátku být. Vždyť i charita vyrostla mnohde z nadšení dobrovolníků. Ale nadšení stojí také na prvním místě ve stupnici vyhoření[8]. Musí se transformovat v jasná pravidla. Vědět, o co usiluje konkrétní služba, jaké jsou cíle. MUDr. Svatošová při jedné přednášce o hospici hovořila o potřebě správně stanovit cíle.

Je-li někdo nemocný např. chřipkou – cílem je vyléčení;

Je-li někdo postižen nemocí, kterou nelze vyléčit – např. cukrovka – cílem je pomoci s nemocí vyrovnat a žít.

Je-li někdo nevyléčitelně nemocen, na pokraji smrti – cílem je tišení bolesti a důstojný konec života

Správný cíl, pomáhá dobré péči. Opačně vede k frustraci. Každý má vědět, jaký je jeho úkol.

První životopisec svatého Vincence z Pauly, velkého dobrodince chudých, Msgre. Abelly popsal takto Vincentovu schopnost moudře věci zvažovat:

Odhalil všechny nicotné a bezvýznamné okolnosti, předvídal důsledky, neunáhlil se ve svých rozhodnutích, zvažoval pro a proti a hledal rady. Když ukončil tuto fázi zkoumání, vyslovil se jasně a spořádaně. Jeho duch vyhmátl to podstatné, neproměnné v proměnlivém a zdálo se, že se neodvolatelně rozhodl. Pan Vincenc trvá na svém mínění, říkalo se běžně. [9]

Tato schopnost mu umožnila velikou šíři služby. Věděl, k čemu se rozhodl.

 

Dbát na sebe

Příběh Dřevorubec[10]:

Do továrny na dřevo přišel muž žádat o práci. Nabídli mu lepší plat a podmínky, něž jinde. Rozhodl se nezklamat. První den mu mistr přidělil sekeru a přidělil kus lesa. S odhodláním během jediného dne pokácel osmnáct stromů. Blahopřeji, řekl mistr, jen pokračuj. Povzbuzen, rozhodl se svůj výkon vylepšit. Šel dříve spát, vyrazil do lesa dříve než ostatní, ale nepodařilo se mu pokácet více než patnáct stromů.  Musím být unavený, pomyslel si a ulehl večer ještě dříve. Za úsvitu vyrazil s odhodláním překonat hranici osmnácti stromů. Ale pokácel ani ne polovinu. Dalšího dne pokácel jen sedm, pak už jen pět a za celý poslední den jen dva. Nejistě šel za mistrem, sdělit, co se mu stalo. Ten se ho však zeptal: Kdy jsi naposled nabrousil sekeru? Nabrousil? Na to jsem neměl čas. Měl jsem mnoho práce s kácením stromů!

Možná jsme podobní dřevorubci, kteří zapomínají pro samou práci starat se o sebe. Položme si otázku, co by pro mne znamenalo nabrousit sekeru?

 

Neužiteční služebníci

Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ‚Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.“ (Lk 17, 10) Bohatým zdrojem pomoci je vědomí, že se nakonec jedná o dílo samotného Pána. On nás předchází svou milostí a láskou, připravuje nám naše skutky. A tam, kde je On, tam jej my následujeme. Nemusíme se trápit, že se nám vše nepodaří, že bolesti a bídy je tolik, že na všechno nestačíme. Svou starost přenechme Pánu a dejme mu jen svou oddanou službu. On má dost moci, aby dokončil to, o co my nedokonale usilujeme.

Henri Dunant

V posledním časopise Opavských farností Cesta je příběh o zakladateli Červeného Kříže, Henri Dunantovi (1828-1910). Zdrcen zážitkem v bitvě u Solferina (1859) a nezměrným utrpením raněných, ponechaných bez pomoci, vyvinul velké úsilí na mocné světa, podepsali konvenci, v níž budou zranění, lékaři a sanitáři uznáni jako neutrální osoby a bude jim umožněno vstoupit na bojiště bez strachu z věznění či útoku. Stalo se tak za účasti 16 vlád v Ženevě r. 1863. Vznikl Červený kříž.

Instituce získává stále větší význam a uznání, ale její zakladatel se pomalu propadá do zapomnění a chudoby. Dunant si nadělá dluhy při cestách po Evropě, při nichž se snažil o realizaci svých plánů. Žije na hranici bezdomovectví v útulku pro žebráky ve švýcarském městečku Heidenu. Jeho zdraví je značně podkopané a posledních dvacet let svého života tráví v nemocnici a v léčebně.

Až v roce 1892 si na něj svět vzpomene. Koná se pátá Mezinárodní konference

Červeného kříže. Najednou všichni chtějí vědět, co se stalo se zakladatelem, kde žije. Přichází finanční výpomoc, roku 1901 obdrží Henry Dunant první Nobelovu cenu míru. Ten však pro sebe nic nechce. Cenu daruje vojenské nemocnici.

Henry Dunant umírá 30. října 1910. V jeho závěti nalezneme slova: „Jsem učedník Ježíše Krista, stejně jako ti, kteří žili v prvních staletích, a nejsem nic.“

 

 

Závěr – nazval jsem vás přáteli

V evangeliu sv. Jana Ježíš říká:

Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.

Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.

 (Jan 15,15-16)

Přeji Vám tento růst. Od služebníků ke skutečným přátelům Krista. Služebník koná vůli svého Pána. Ale přítel zná jeho záměry, ví, co chce učinit. Přeji vám radost ze služby. Tu zvláštní radost, která pozvedá, protože se nás v ní dotýká Ten, který není nic jiného než Láska. Ten, který nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život za nás.

Mgr. Aleš Ligocký, jáhen