Prezident Diecézní charity se představuje
Vážení přátelé a dobrodinci charitního díla,
Jako prezident podávám základní informace o své osobě: Pocházím z krásné Bezručovy bílé Opavy, vystudoval jsem gymnázium ve Vítkově a Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. V roce 1990 jsem byl vysvěcen na kněze a působil jsem na různých místech tehdy olomoucké a později ostravsko-opavské diecéze.
Začínal jsem jako jáhen v Mostech u Jablunkova, pak následoval Přerov (dnes olomoucká arcidiecéze), dále jsem působil ve farnostech, které byly určeny akční osou Spálov – Odry – Mankovice a následně osou Kozlovice – Hukvaldy – Rychaltice. Nyní působím jako duchovní správce ve farnosti Ostrava – Svinov. Vedle farní pastorace jsem se angažoval v církevním školství, ať už to byla Církevní škola sv. Anežky v Odrách nebo Biskupské gymnázium v Ostravě, kde jsem působil jako spirituál patnáct let.
Z potřeby hmatatelněji a srozumitelněji uchopit naši vlastní církevní historii se věnuji studiu dějin církve na území naší diecéze, a to především dění v 1. polovině 20. století. Příležitostně publikuji, ať už překlady nebo vlastní práce. A touto cestou začala moje „vzdálená“ příprava v poznávání charitního díla naší církve. Nejprve to byl překlad knihy o biskupovi Josefu Martinovi Nathanovi, který na počátku 20. století založil v Branicích u Krnova (dnes Polsko) charitní ústav pro psychicky nemocné osoby, pak práce o P. Ferdinandu Chýlkovi, který v roce 1925 s úmyslem postarat se o nemocné a staré kněze založil v Přerově ojedinělou a velmi dobře prosperující Kněžskou nemocenskou pokladnu. Silně na mne zapůsobil také osobní příklad strahovického faráře P. Richarda Henkese. Ten se sice v nějakém konkrétním charitním díle neangažoval, ale když jako vězeň koncentračního tábora Dachau viděl nemocné a umírající v uzavřeném bloku smrti, šel jim dobrovolně sloužit s jistotou, že pravděpodobnost jeho přežití je nulová.
Když pak došlo k onomu výše zmíněnému rozhovoru s naším Otcem biskupem Františkem, v mysli se mi okamžitě vynořila jako výzva dvě známá jména: Mons. Rudolf Nejezchleba a P. Josef Nejedlý. Tito dva kněží byli významnými sloupy dnes už zapomenutého, ale ve své době mimořádného charitního díla na Ostravsku v 1. polovině 20. století.
Takto jsem začal – jak to už ostatně zaznělo v diecézním časopise Okno – objevovat svět charity. Nejprve výše zmíněným upamatováním se a pak prvními konkrétními praktickými kroky. Proběhlo mé první setkání s ředitelem DCHOO Mgr. & Mgr. Lukášem Curylem, pak setkání s týmem jeho nejbližších spolupracovníků, následně setkání s řediteli oblastních charit naší diecéze a pak další už ne seznamovací, ale čím dál víc a více pracovní setkání…
Moje první dojmy jsou: V naší charitě pracují šikovní, schopní, obětaví lidé, kteří se odvážně angažují v oblasti nesmírně náročné práce, nasazují, ba přímo často riskují sami sebe pro pomoc potřebným. To vše s jistě důležitým a trvalým požehnáním našeho Otce biskupa, ale často bez jistoty trvalého finančního zajištění pro dílo, které konají. Pokud bych se pokusil srovnat nesrovnatelné, pak bych si dovolil hodně odvážně říci, že charity jsou daleko více než klasické farnosti vystaveny různým společensko-ekonomicko-personálním tlakům, a že jejich vedoucí pracovníci nesou na svých bedrech ohromnou a bezprostřední tíži zodpovědnosti jak vůči církvi, tak zaměstnancům i klientům.
Tito pracovníci – a nejen tito, nýbrž všichni, kteří jsou součástí charity – potřebují vědět a zakoušet, že jsou součástí církve, že jsou společenstvím církve ve své práci podporováni, že každému z nich vyprošuje církev Boží pomoc a požehnání. V tomto spatřuji svůj prvotní a základní úkol.
P. Jan Larisch, Th.D., prezident DCHOO
