Charity putovaly do opavského Mariana
Ve středu 4. června 2014 se v Marianu - Klášteře Kongregace Dcer Božské Lásky v Opavě - uskutečnila tradiční pouť Charit ostravsko-opavské diecéze, které se zúčastnilo na čtyři sta charitních pracovníků, klientů, ale i kněží a jáhnů a všech lidí dobré vůle, vyjadřující svou účastí podporu charitnímu dílu v naší diecézi. Ti všichni měli příležitost se nejenom spolu setkat a sdílet své zkušenosti, ale také načerpat duchovní povzbuzení a inspiraci do další práce. Program k tomu přímo vybízel...
Samotné setkání začalo přivítáním, ve kterém ředitel Diecézní charity ostravsko-opavské Mgr. Lukáš Curylo zúčastněné vybídl, aby pouť prožili s myšlenkou na Toho, kvůli kterému se sešli. Nejlépe se to dalo naplnit v hned následující poutní mši svaté, kterou celebroval biskup ostravsko-opavský Mons. František Václav Lobkowicz. Ten kladl důraz na víru zakořeněnou v srdci a plodící radost, kterou svět nemůže dát ani vzít. Jen s ní může člověk tvořit dobré a trvalé dílo, protivenstvím navzdory. Tuto pravdu velice výmluvně ilustrovalo povídání o životě zakladatelky opavského Mariana. Nejprve však byli účastníci seznámeni s jeho počátky, bohatou historií i nejbližšími plány. Zatímco sestra M. Marie Štouračová, FDC mluvila o minulosti, poslání Mariana a kráse místního kostela, ředitel Mariana Ing. Antonín Janýška nastínil jeho budoucnost, včetně nelehkého úkolu stěhování klientů do nového zařízení.
Po tomto bloku následoval v půl dvanácté čas pro občerstvení a neformální setkání poutníků na klášterním dvoře a přilehlé zahradě. Po něm museli někteří jednotlivci již za svými povinnostmi, ale velice inspirující povídání otce P. Jana Larische, Th.D. o zakladatelce charitního díla v Marianu Františce Lechnerové, zaujalo stále ještě plný kostel. Příběh této kandidátky blahořečení a jejího sociálně-charitativního díla v 2. polovině 19. století ukázal, co vše je možné vytvořit, když je původcem díla Bůh.
Pouť Charit sice skončila v brzkém odpoledni, ale její účastnící měli možnost si podněty a inspirující příklady odnést s sebou do dalších pracovních dní.
Služebnice Boží Matka Františka Lechnerová
Františka Lechnerová se narodila 1. ledna 1833 v obci Edling v jihovýchodním Bavorsku. Otec František byl povozníkem, matka Marie v domácnosti. Františka vyrůstala mezi svými sourozenci jako čtvrtá dcera ze sedmi dětí. Malá Františka od útlého věku projevovala příkladnou zbožnost. Již jako dítě jevila apoštolské sklony a byla velice oblíbena mezi svými vrstevníky.
Zatímco se ostatní sestry postupně vdávaly do okolních vesnic, Františka uvažovala o řeholním životě. V šestnácti letech (v roce 1849) vstoupila do kláštera Chudých školských sester v Mnichově. Zde se jí dostalo pedagogického vzdělání a působila jako učitelka na řádových školách. Věčné sliby ale nesložila a v listopadu 1861 Kongregaci Chudých školských sester dobrovolně opustila. Bůh měl pro ni připravenou jinou cestu. Ještě než ji definitivně našla, působila v letech 1861 – 1868 jako učitelka ve vzdělávacích ústavech ve Švýcarsku, v Rakousku i v rodném Bavorsku.
Františka byla konfrontována nejen s klady, ale i se zápory průmyslové revoluce. Viděla ohromnou bídu těch, které dynamika tohoto společenského procesu vytlačila na okraj společnosti. Nosila v sobě tři velké touhy. Především se chtěla věnovat děvčatům, která z vesnic přicházela do rostoucích měst hledat práci, většinou službu pomocnic v domácnosti, služek. Chtěla jim nabídnout bezpečí jak materiální, tak morální a poskytnout jim útulek a zázemí, než najdou pevné místo. Plánovala vytvoření ústavu, ve kterém by tyto dívky získávaly jak vzdělání a odbornost v domácích pracích, tak náboženské a morální zakotvení. Druhým záměrem Františky byla péče o sirotky. Těm plánovala poskytnout vše, co potřebují, aby byli schopni se postavit do života a stát se užitečnými členy křesťanské i občanské společnosti. Třetím záměrem bylo vytvoření vzdělávacího ústavu pro dívky ze středních vrstev. Prostředkem měl být „klášter“, který Františka chápala jako přirozené útočiště všech ohrožených, ubohých a světem vyděděných, jako jakýsi duchovní domov, středisko náboženského života a dobročinnosti.
Na podzim roku 1868 přichází do Vídně a s úsporami 200 zlatých a s důvěrou v Boží pomoc začíná realizovat své plány. Postupně se k ní přidávají nové„sestry“ a starají se o mladé ženy, přicházející do města za prací, poskytují jim ubytování a vzdělání. Dále se věnují také sirotkům, zakládají školy a penzionáty.
Tak vyrůstá velké společenství Kongregace Dcer Božské lásky. Z Vídně se její dílo šíří do všech významnějších měst Rakouska-Uherska: Opava (1870), Brno (1870), Budapešť (1871), Praha (1880), Sarajevo (1882), Bialsko-Biala (1885), Krakov (1886). Nové kongregaci se papežského uznání dostalo v roce 1884. V té době mělo toto společenství 313 sester a 14 domů.
Vyčerpávající pracovní nasazení se však projevilo na jejím zdraví. S počátkem roku 1894 Matce Františce viditelně ubývalo sil, stáhla se do ústraní do kláštera kongregace v Breitenfurtu, kde v sobotu 14. dubna 1894 odevzdala svůj život do rukou Božích.
Pohřeb se konal v úterý 17. dubna 1894 v Breitenfurtu a její tělo bylo uloženo do hrobu na místním hřbitově. V roce 1924 byly její ostatky exhumovány a slavnostně přeneseny do krypty nově zřízeného kongregačního hřbitova poblíž kláštera v Breitenfurtu. V roce 2005 byl ve Vídni zahájen proces jejího blahořečení. Od tohoto okamžiku může Kongregace Dcer Božské Lásky nazývat svou zakladatelku „služebnicí Boží“.
